Před pár dny mě zasáhl článek Magdy Křepelkové „Já teď prostě nechci pracovat“. Uvědomila jsem si, že jsem jedna z těch, o kterých píše. A že i mé kamarádky jsou na tom velmi podobně.
Je to už více než rok, kdy – uprostřed rodičovské – jsem začala pomýšlet na své příští profesní směrování. Začínám prakticky „od nuly“, neboť jsem se těsně před porodem přestěhovala z Prahy zpět do rodné Ostravy, a přetrhala jsem tak všechny rozvíjející se pracovní vztahy.
Rozum, a také rodinný rozpočet, mi tedy už hezkých pár měsíců velí „vzít rozum do hrsti“ a po něčem vhodném a perspektivním se poohlížet. Několikrát jsem už dokonce zdánlivě našla příležitost a začala se jí reálně zabývat. Přesto, kdykoli jsem začala být „příliš“ aktivní, jako by přede mnou vyrostla stěna a já slyšela svůj vnitřní hlas: „Nespěchej! Není kam. Využij čas, který máš teď k dispozici, k práci na sobě. Poznej, co opravdu chceš. Tak, aby Tvé příští povolání maximálně vycházelo z Tebe a nikoli z představ okolí o tom, co je správné.“ Mé pochyby, jestli tak náhodou jen neomlouvám svou lenost, alespoň na chvíli rozptýlil Magdin text. Naprosto s ním souzním.
Doteď jsem nikdy nebyla součástí žádného velkého byznysu, nepracovala jsem v korporaci. Přesto cítím, jak moc je pracovní svět určován mužským principem a jak nám – mužům i ženám – to vlastně ubližuje. Logika. Plán. Tabulky. Výkon. Rozum. Rivalita, a to i v prostředí, kde byste ji nečekali, jako je např. neziskovka. Pro ženskou psychiku rozhodně žádná procházka růžovou zahradou. Přimíchejme k tomu typicky ženskou obětavost, ochotu pracovat navíc, bez nároku na zvláštní odměnu, zaskočit za kolegu či kolegyni, kteří prostě náhle nemohou – a výsledek? Pocit permanentního vyčerpání, pokud ne rovnou vyhoření.
Je zcela pochopitelné, že nadešla doba, kdy my ženy říkáme radiálně „dost“.
Výstižně danou situaci komentuje moje kamarádka Magalie:
"Nezapomeňme, že pracovní svět mimo domov nejprve vytvářeli především muži - a krom nich také ty chudší ženy, které se dosud nevdaly a byly někde ve službě. Vdané ženy začaly pracovat v podstatě až "díky" válce. I ženy se chtějí zapojit do zabezpečení rodiny, ale možná svým vlastním stylem, který může být odlišný právě od muži vytvořeného pracovního světa mimo domov. Proto je jasné, že na pracovním trhu jsou potřeba změny, že škatulkování do plného pracovního úvazku někde v podniku pro mnohé lidi (nejen ženy) už dneska nemůže fungovat. Že mnohé ženy potřebují mnohem více věci propojit, propojit domov s prací a zároveň se setkávat s dalšími lidmi. Jak to má vypadat? Vlastně nevím, ale asi jde u každého o vlastní cestu. Snad jednou přijde doba, kdy to budeme moci realizovat - nejen ženy."
Ano. Chceme věci více propojit. Domov s prací, ale i práci a její smysl, její opravdovou hodnotu. Vždyť kolika lidem začíná vadit, že jsou jen kolečkem v soukolí. Že nevidí a ani si neumí představit prospěch, který přinášejí ostatním.
A, domnívám se, chceme i být více tvůrčí než dosud. Uplatnit ten jedinečný dar, který nám byl dán a na nějž nám v proudu běžných povinností takřka nezbývá čas.
A tak, u vědomí všech výše popsaných detailů, i já už konečně pomalu začínám cítit, kudy se asi bude ubírat moje cesta. Zbývá "jen" dovolit si zdánlivě nereálné fantazie uchopit a jít za nimi. Dovolit si vypojit tu neúprosně racionální a logickou mysl, která neustále naléhá s požadavky jasných struktur, přesných pravidel a postupů. S principy, které "přece tak dlouho fungovaly". Popřát sluchu ženské vnímavosti a intuici a vložit důvěru v rodící se spolupráci.
Jít na to zkrátka jinak. Proti proudu, po svém.