Je to už dlouho, co jsem poprvé někde ve svém nitru slyšela ten hlas: "Mysli na sebe. Uč se mít ráda samu sebe. Jen tak prožiješ lásku. Nejprve musíš milovat sebe. Poznej, kdo jsi." Bylo mi možná čtrnáct, pak sedmnáct, pak devatenáct... Dnes je mi osmatřicet a já se ptám: "Jak to, že jsem svým způsobem stále na začátku? Jak to, že je tak těžké milovat sebe sama?"
V raném mládí jsem pravidelně tohle volání odmávla: "Nejde to. Budu milovat jiné a ona láska ke mně přijde." Krátce po dvacítce jsem se bezhlavě zamilovala, samozřejmě do nesprávného muže. Díky svému vnitřnímu zmatku a nevědomí, kdo jsem a co chci, jsem se nechala zcela pohltit destruktivní vášní, ze které jsem se pak roky vzpamatovávala. (A to šlo, prosím, pouze o platonický vztah!) Zároveň jsem "milovala" kdekoho kolem až potud, že jsem po ukončení studia, místo budování své profese, odešla bydlet s kamarádkou trpící schizofrenií - volána vidinou, že ji svou "láskou", při troše štěstí, úplně vyléčím. Všechny mé snahy měly za cíl jediné: konečně být a cítit se milována.
Dnes vím, že každá podobná cesta je slepá. Snad jsem byla pohodlná, možná jsem měla strach uvidět to podstatné. V každém případě mám do morku kosti ověřeno, že nelze jinak, než nejprve přijmout, milovat a rozumět sobě samé.
Ano. A přesto se opakovaně vrací otázka: proč je to místy tak náročné? Proč se bojím být "u sebe", "být doma"? Dlouho jsem nemohla tu záhadu rozlousknout. Dnes se mi zdá, že jsem ve svém nitru měla obavu potkat s přísným otcem, o kterém jsem byla přesvědčena, že mi stejně nechce dopřát nic dobrého. Ano, můj tatínek projevoval kdysi snad až přílišnou obavu o mou bezúhonnost. Jistě veden čistými úmysly, snažil se mě "ochránit" před hrozbami, které na mě mohly číhat na diskotéce pro -náctileté, filmu, kde hlavní hrdina proběhl náměstím nahý (ano, byl to Diskopříběh) či před láskou s o něco starším kamarádem z ochotnického divadla. Moje křesťanská duše se ptala: "Jak mi Bůh může v životě přát něco dobrého? Jak si může přát, aby se splnily moje osobní sny, když mi to můj vlastní otec zakazuje?"
Naštěstí, díky moudrým knihám, poučeným přátelům a vlastnímu rozumu jsem postupně přijala, že opravdový Bůh si přeje naše maximální dobro, naši seberealizaci, rozvinutí našeho potenciálu. Ale nejen to. Ten Bůh, kterého jsme si zvykli situovat kamsi na nedostupná nebesa, žije přímo ve mně. Jsem to já - moje duše, jako část nekonečného Božství - kdo do řídí můj osud. Dotud, dokud jsem to schopna nahlédnout. Já sama mám moc věci si zakazovat a povolovat.
To zjištění přináší obrovskou úlevu. A přesto nezodpovídá mou otázku celou. Cítím, že i přes vědomí svého Božství, své moci být šťastná a naplněná, je tu něco, co mi v tom brání. Co je to? Proč si i nadále "zakazuji" mnohé z toho, co mě láká? Odpověď nacházím při troše upřímnosti: protože se mi možná úplně rozpadne můj dosavadní svět. Možná, že nezůstane kámen na kameni. Pokud budu nahlas říkat, co opravdu chci a co si myslím, nedočkám se vždy jen potlesku. Nebudu žít v nekonečné harmonii s druhými. A asi přijdu o pár "kamarádů" které jsem považovala za "kotvy" v bouřlivých vodách života.
Chce to zkrátka odvahu. Odvahu vzepřít se ochromujícímu strachu. Ale i to, či právě to patří k růstu. Jde o riziko květiny, která se rozhodla, že ze semínka vykvete, jak říká Osho. "Nějaký chlápek ji může utrhnout, může příjít vítr, déšť... co pak bude s květinou?" Přesto ten růst stojí za to.
A vlastně, přece jen nejsem tak zcela na začátku své cesty. Daří se mi totiž čím dál víc, cítím-li pochybnosti, strach či jakýkoli odpor, podpořit a utěšit se slovy: "Miluji Tě. Jsi moc šikovná holka a mám Tě moc a moc ráda." Těch pár slov účinkuje jako zázračný lék. Bez nadsázky.