Bylo to zimní dopoledne jako dnes: město pocukrované a v příměstském lese sněhu tak akorát, aby se dalo projet s kočárkem. I tak jsme se s kamarádkou při tlačení kočáru do kopce zadýchaly. Naši drobečkové v batolecím období tu něco vyhodili přímo pod kola svého dopravního prostředku, tu si sundali rukavice, někdo z nich si možná strhl i čepici. Drobně sněžilo.
Už si to moc přesně nepamatuji, je to přece jen několik let. Výpravě ven ale zcela jistě předcházely tyto procedury: kojení, pak přebalování a následně zápas při oblékání. Náš prvorozený totiž navlékání do kombinézy nesnášel a snažil se po čtyřech utéct pryč za každou cenu. S oroseným čelem (mým) jsme z teplé chodby konečně vyjeli ven do mrazivého vzduchu, potkali se s kamarádkou a její holčičkou a všichni jsme se vydali na delší procházku. V tom zimním lese kde se vzal, tu se vzal starší pán se psem. Právě jsme vyšlapaly už zmiňovaný kopec a on na nás hlaholí: „Maminky, ty se mají – celý den jenom jezdí s kočárkem!“
Dodneška nevím, jestli si dělal legraci, nebo to myslel vážně. Anebo to byl podnět ke konverzaci? Asi jsme měly začít polemizovat. Ale nějak nás to zaskočilo. (Pravda, obrázek se dvěma roztomilými dětmi v kočárcích na projížďce bílým lesem vypadal harmonicky.) Něco jsme zahuhlaly, pozdravily a jely dál. Kuš!
Už je to za námi, narodily se nám další děti, po batolecím vztekání zažíváme nekonečné otázky předškoláků, naučily jsme se rozdělovat pozornost mezi více zvídavých obličejíků a dělat mnoho mnoho věcí najednou. No, snažíme se. Především ale máme o kus víc nadhledu než tenkrát v zasněženém lese.
Kde se ale mezi lidmi bere ta úvaha, že matky (nejčastěji) jednoho dítka zažívají jen samé růžové dny, skoro nic nemají na práci, jen si užívají pohody. Možná to ten pán takto nemyslel, ale v tónu jeho řeči jako bychom slyšely ozvěnu dalších námitek, které jsme vyslechly tu od neznámých lidí třeba v obchodě, tu od vlastního širšího příbuzenstva.
Ta doba rozkoukávání se a tápání už je pryč, jé, to jsem ráda. Start do mateřství totiž u mne nebyl žádná idyla. I když jsem měla být po všech stránkách připravená, byl to vlastně šok, okořeněný přechodným miniaturním bydlením. Od rodiny a většiny dosavadních přátel daleko, plácali jsme se v tom s mým mužem několik dlouhých týdnů převelice. Ale potom se zablýsklo na lepší časy. Náš byt v novostavbě spěl ke kolaudaci, přišlo jaro, synek povyrostl a chystali jsme křtiny… a mně v novém místě začalo přibývat kamarádek. Jedna z nich se mi svěřila, že schválně čekala u vstupu do velkého parku, až přijede nějaká jiná žena s kočárkem, aby s ní mohla zapříst konverzaci – byla na tom podobně jako tehdy já a mnoho jiných matek. Z intenzivního pracovního tempa a života plného lidí přešla na mateřskou, kdy se den od rána do večera a leckdy i značná část noci točí kolem jednoho malého člověka. Zjistíte, že s málokým to můžete v ten okamžik probrat tak, aby vám plně rozuměl. Protože hodně lidí je za tím, děti jim odrostly a některé momenty, u kterých vy úpíte, oni už vidí zastřeně přes milosrdnou mlhu času. Hodně vašich přátel ještě děti nemá, a tak do toho nevidí (skoro) vůbec. Najít pak spřízněnou duši je darem z nebe. Do značné míry za to mohou právě kamarádky, ze kterých se postupem času staly přítelkyně, že můj prvotní šok pominul.
Už nějakou dobu vím, že ženy jsou bohaté také díky přítelkyním, které jim běh života přivádí do cesty. A jsou období, kdy to platí několikanásobně.