Je začátek roku a také i začátek mého psaní zde na těchto stránkách. Pakliže se obvykle k začátkům roku pojí různá předsevzetí, pak k mému začátku letošního roku se pojí zcela nová zkušenost s psaním a sdílením všedních i nevšedních zajímavostí a momentů z ženského světa. Když vznikal tento nápad, podělit se s vámi, milé čtenářky a čtenáři, o střípky z ženství, mé myšlenky začaly roztáčet a já jsem už jen přemýšlela, jakou jim dát psanou podobu.
Dovolte mi se nyní s vámi podělit o drobné příběhy všedních dní, které je činí nádhernými a nezapomenutelnými. Jsou to momenty jemné, křehké a trvající mnohdy několik sekund. Co však na nich je to nejkrásnější, vryjí se do našich pamětí na dlouhou dobu a bylo by škoda, abychom na ně zapomněly. Ten „dnešní“ příběh je o náušnicích.
Pocházím z Moravy, ale s manželem bydlíme v Čechách. O letošních vánocích jsme se s manželem vydali za mými rodiči autem, ale jelikož jsme v den naší cesty jeli výjimečně přímo na vánoční návštěvu k mým tetám a bratrancům, byli jsme s manželem oba oblečeni již do svátečního. Měla jsem na sobě svůj oblíbený, teplý, tmavě zelený svetr a k tomu barevné, delší náušnice a korálky-mou oblíbenou soupravu, která se svetrem krásně ladí. Určitě znáte ten pocit. Jaké však bylo mé zklamání, když jsem na pumpě, kde jsme stavěli, zjistila, že mi jedna náušnice chybí. Otevírala jsem smutně dveře našeho auta, abych o své ztrátě mohla povědět manželovi, který už by připravený k odjezdu, když v tu chvíli zaklepala na okno auta mladá paní a v ruce držela mou náušnici. Na otázku, zda není náhodou má, byla více než jasná odpověď. Nevím, jak si mne paní všimla, ale dodnes přemýšlím nad tím, jak vlastně důležité jsou pro nás naše krásné drobnůstky, díky kterým se cítíme pěkně, žensky, a pro které máme mezi sebou pochopeni, že když je ztratíme, udělá nám jejich znovuobjevení obrovskou radost.
V jiném příběhu, o kterém vám chci povyprávět, hrají náušnice také hlavní roli. Jednoho večera jsem jela s manželem metrem z práce domů, když na jedné stanici nastoupila paní na vozíku a jelikož byla souprava plná lidi, zůstali jsme s paní vedle sebe, což dalo podnět k hovoru. Paní se s námi dala do řeči o tom, odkud jede a také co dělá. Na speciálním vozíku v přední části měla malý košíček a v něm sáček, z něhož začala najednou něco vytahovat. „Podívejte“, řekla, když tu jsme spatřili nádherné náušnice. „Ty dělám sama.“ Začala nám ukazovat náušnice kratší, delší, všech možných barev a odstínů a než jsem se nadála, paní mi jedny dala do ruky. V milém překvapení jsem jen stačila poděkovat, neboť jsme se v našem povídáni už ocitli na konečné stanici a rozešli se. Ty náušnice mám obě naštěstí dodnes, jsou krásné, světle zelené a hlavně-jsou prodchnuté neuvěřitelně krásnou vzpomínkou na paní, která umí úžasně rozdávat radost.
A tak od té doby jsou pro mne náušnice nejen něčím, co ladí s mým oblečením, ale především něčím, co je spojené s radostí, kterou se snažím díky „svým“ dvěma paním předávat dál, neboť to, co předaly ony mne, je nepopsatelný pocit ženského sdílení, který se může jen zažít.
Proto vám přeji co nejvíce krásně nepopsatelných pocitů, momentů a chvil v letošním roce a hodně báječných setkání s dobrými lidmi. Budete-li mít chuť i vy se s vašimi setkáními, které změnily váš všední den, svěřit na těchto stránkách, budeme jen rady. Těšíme se na vaše příspěvky.
Náušnice si můžete zakoupit u Linny na Fler.cz.