Nedávno jsem v čekárně alergologie vystřihla etudu spokojené vyrovnané matky. Čekání bylo dlouhé, místnost plná rodičů a dětí, a tak jsem se dala do řeči s maminkou sedící vedle.
Obě jsme tam byly se dvěma dítky a taky s manželem. Když jsme se navzájem pozeptaly na problémy, které nás dovedly do této ordinace, probraly jsme i věkový rozdíl mezi dětmi: obě máme mezi starším a mladším něco málo přes dva roky, naše děti jsou starší než jejich. „Jaké to je teď?“ zeptala se paní (u nich zrovna náročné, mladší dítě přechází na příkrmy a začíná se víc pohybovat, starší dítě je ještě dost nesamostatné, je nutné mít pořád oči na šťopkách). „Je to docela fajn,“ odpovídám. „Ne že by se někdy nehádali nebo i neprali, to ano, ale dokážou si už krásně společně hrát. Hodně si povídají a dost se s nimi zasmějeme.“ – „Takže konečně si to užíváte a honem honem do práce.“ – „Nee, já budu určitě ještě rok doma, mám čtyřletou rodičovskou.“ (Aha. V očích ženy vidím směsici údivu a trochu i nepochopení.) Brzy nato jsme šli do ordinace, a tak konverzace skončila.
Ne, nebylo to vždycky tak jednoduché. U druhého dítěte jsem si původně nemohla délku rodičovské vybrat, čtyřletá byla v tom okamžiku pro mne jediná možná. Nakonec je to ale dobré řešení.
Bydlíme v městečku, kde se tříleté děti nedostanou do státních školek, rok i víc by tedy dítko navštěvovalo dražší soukromá zařízení. (Babičky máme daleko.) Děti bývají po příchodu do větších kolektivů častěji nemocné. Teď to zrovna zažíváme se starším potomkem. Nedokážu si zatím představit rytmus čtrnáct dní nemoci, čtrnáct dní zdraví v běžném pracovním tempu zaměstnání na celý úvazek.
Ovšemže jsem netušila, že budu umět být s dětmi dlouhé roky (!) doma. Měla jsem představu, že budu víc akční a že se budeme s mužem u dětí častěji střídat. Něco jinak bych chtěla a nejde to, ale něco už chci jinak, než jsem dřív chtěla! Zkrátka zjistila jsem, že rodinná pohoda bez přehnaného spěchu a čerstvé domácí jídlo nejsou klišé. Stejně tak společně prožitý čas – chvíle, kdy já rodič mohu působit na své dítě a ono mě má tak blízko, že se může kdykoli na něco zeptat a kdykoli mě obejmout.
Uznávám, že kdybych byla „jen doma“, moc spokojená bych nebyla. K mému pocitu vyrovnanosti přispívá i to, že se od rána do večera nestarám jen o děti a o vaření. Jednak je tu domácnost v domku, kde je stále co vymýšlet a zkrášlovat (a pokud to jde, děti pracují se mnou), jednak se velice zvolna vracím k původní profesi a zabývám se i dobrovolnickou činností pro naše město. Kdy jindy, když ne teď.
A navíc, můj manžel je sice velmi zaměstnaným mužem a často mimo domov, ale když jde do tuhého, je tady. To on přebírá děti se vším všudy, když já z domu odbíhám, a on s námi absolvuje plné čekárny u doktorů, když je dětem úzko a je potřeba je zabavit. Zrovna před pár dny posunul přednášku v jiném městě, aby nás hned ráno mohl pro jistotu zavézt k lékařce: děti měly pořád horečky a bylo před víkendem. Je skvělé, že to šlo a že mu studenti neutekli.
O vyrovnaných otcích zase někdy příště. :-)