Cítím, jak v první jarní dny moje tělo lačně volá po blahodárných slunečních paprscích, po jejich světle i hřejivé něze. A letos, kdy jsme údajně prožili nejtemnější zimu za posledních devadesát let, to platí dvojnásob. Fyzická schránka jako by už vyčerpala všechny svoje rezervy, které nabrala během loňských teplých měsíců a dál už nemá z čeho brát.
Snad i proto si chřipka a nachlazení nechtějí nechat ujít poslední žeň: za chvíli jejich sezóna skončí a pak zase budou mít na půl roku víceméně utrum. Tak ať to za něco stojí.
I já jsem před čtrnácti dny zjistila, že moje radost z prožití zimy ve velmi dobré kondici byla zřejmě trochu předčasná. Štípání v nose, škrábání v krku, začínající únava a lehká bolest svalů nevěstily nic dobrého. Navíc byla sobota, lékarny v okolí zavřené, a tudíž ani mé oblíbené echinaceové kapky, které zabraly dosud vždy, k mání nebyly.
Vtom mi ale na mysli vytanul citát z právě rozečtených "Hovorů s Bohem" od Neala Donalda Walsche:
„Jakmile jsou vaše myšlenky jasné, začněte je hlásat jako pravdu. Vyslovujte je nahlas. Užívejte příkazu, který probouzí tvůrčí sílu: Já jsem. „Já jsem“ je nejsilnějším tvůrčím prohlášením ve vesmíru. Cokoli si myslíte, cokoli říkáte po slovech „já jsem“, uvádí vaše myšlenky do pohybu.
Vesmír neumí fungovat žádným jiným způsobem. Neumí najít žádnou jinou cestu. Vesmír reaguje na slova „já jsem“, jako by na ně reagoval džin z lahve.“ (s. 97)
Hned poté mi problesklo hlavou tvrzení doktora Šuly, že pozitivně myslící člověk chřipku nikdy nedostane. „No jasně!“, zajásala jsem. „Nechce se po mně nic víc a nic míň, než prokázat, že skutečně bytostně věřím tomu, o čem se domnívám, že věřím!“
Následujcící odpoledne jsem, jak jinak, poctivě opakovala jedinou myslitelnou afirmaci: „Já jsem absolutní zdraví.“
Co myslíte, jak to dopadlo? Světe div se – do druhého dne byly všechny příznaky ty tam.