Nedávno můj vnitřní svět zaznamenal malé zemětřesení. Nebo spíš velké. Konečně jsem si se vším všudy připustila, že Bůh je nikoli On, nýbrž Ona.
Nepodstatné slovíčkaření, řeknete. Ne. Pro mě jsou důsledky mého nového poznání doslova ohromné. Vlastně se dají přirovnat k zániku staré civilizace. Schválně: představte si, že se v modlitbě obracíte ne k Bohu Otci, ale k Matce Bohyni. A že jí říkáte prostě „mami“. Cítíte ten rozdíl v kvalitě a povaze vzájemného vztahu? Jak jiná je mateřská náruč a ta otcovská!
Ano, každý si z dětství neseme odlišnou zkušenost s biologickými rodiči, kteří, chtě nechtě, se jednou navždy otiskli do našich představ o Božství. Stačí se ale omezit na esenci matky a otce. Rozdíl je jasně patrný.
Maminka: první člověk, jehož stálou blízkost po narození vnímáme. Bytost, na níž jsme zprvu naprosto závislí. Je to ona, kdo nás sytí svým mlékem, ona, kdo o nás něžně pečuje, dbá o naše pohodlí, stará se o naplnění našich citů. Kdo nás laská, hýčká, v dobrém rozmazluje. Ta, jež odpouští dřív, než o to požádáme, která miluje láskou bez podmínek a bez hranic.
Otec, či tatínek, přichází ke slovu zpočátku tehdy, když je potřeba mámu „zaskočit“. Pomáhá s krmením, koupáním a uspáváním – v běžné péči je tedy někým „navíc“, i když „také užitečným a důležitým“. Brzy (jde-li o ideálního tátu) si osvojí roli parťáka, s nímž je legrace, a roli pevné autority, s níž není radno příliš si zahrávat. Dává, ale ne tak bezpodmínečně. Odměnu je u něj více nutné si zasloužit.
Už to prosté srovnání by stačilo k objasnění mého úžasu nad objevem Matky Bohyně.
A teď si představte, že vás od útlého dětství formuje duch katolické církve, přičemž s vlastním tatínkem máte trochu složité vztahy. Mohu vám potvrdit, že nalezení duševní rovnováhy, zvlášť jste-li žena, vás bude stát obstojné úsilí.
Pozastavme se u církve: nemohu si pomoci, ale přes všechno dobré, co za staletí dokázala, ženám obrovsky dluží. Dluží jim důstojné místo, prostor, kde by se mohly svébytně projevit. Navzdory okázalým gestům zůstává u slov. Kněží? Muži. Teologové, kteří vykládají Svaté písmo? Muži. Spiritualita? Logicky ryze mužská. Zaměřená na „usilování o cíl“, „vinu a její odpuštění“, řád a pravidla.
Vlastně to začíná už u pojmosloví: Svatá Trojice? Otec, Syn a Duch svatý. Církev určila, že Boží prostor vymezují výhradně muži (!) Jak tu má žena najít spřízněnou duši, s níž je možno bez obav porozprávět a na niž je možné se spolehnout, pokud jde o porozumění jejím trápením i radostem?! Osobu, která beze zbytku pochopí živelný smích, zdánlivě bezdůvodný pláč a tisíc či milión dalších emocí, tryskajících denně z jejího velkého srdce?! Jak má žena brát s láskou do rukou Bibli, když v ní původcem všeho božsky dobrého je mužský element? Jak se má v církvi, kde vše řídí muži, cítit opravdu doma?! Domov, kde vládne harmonie, přece spravují otec i matka!
Při troše fantazie a ochotě vpustit do biblického slovníku i prvek ženství přitom lze Trojici vidět jako Matku, Syna a Lásku mezi nimi proudící. Vnímáte taky tu okamžitou změnu dynamiky? Cítíte, jak náhle je vše trochu jinak? Všímáte si, jak najednou, zcela přirozeně, je tu prostor i pro erotiku, mimo jiné?
Ať už jste muž nebo žena, zkuste si sami, jaké to je, při pohledu do nebe vyslovit „mami“, „Bohyně“. Jak vám je?
Vím, že slova jsou a vždy budou jen nedokonalý způsob vyjádření skutečnosti. Vím, že Bůh je nejspíš žena i muž, a možná i Ono či To. Ale taky vím, že ode dneška asi už navždy se budu modlit „ve jménu Bohyně Matky, Syna a jejich vzájemné Lásky“.